Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Říjen 2007

Jaká jsem?

27. října 2007 v 14:25 | Janča |  Něco o mně
HRAVÁ: jak kdy

NUDNÁ:mno myslím,že ne..

HODNÁ: Jak na koho a jak kdy..:)

NÁLADOVÁ: Jo.. A to vcelku dost..

OHEBNÁ: jak se to vezme.. :-D

NAIVNÍ: mno to kdybych věděla

UKECANÁ: jak jináč?

SAMOSTATNÁ: jo

TRHLÁ: dost
SOBECKÁ: ne

BORDELÁŘ: mno vcelku jo..:(
LÍNÁ: jak v čem

LAKOMÁ: ne

ČESTNÁ: samozřejmě

ROZUMNÁ : jak v čem

ZLOMYSLNÁ: jak kdy,jak ke komu.. :-D

DOBRODRUŽNÁ: někdy jo,jindy ne

INTELIGENTNÍ: mno newim.. :-D

PODEZÍRAVÁ: podle toho koho a v čem

AROGANTNÍ: co já vím..:D
NAMYŠLENÁ: doufám,že si to o mě přátelé nemyslí

SOUCITNÁ: Ano

SPOKOJENÁ: ano

KAMARÁDSKÁ: Jo ;)

ŽÁRLIVÁ:podle toho na koho

Decibely lásky - text

27. října 2007 v 14:02 | Janča |  Láska
Jak já tuto písničku nesnáším!:'( A to kvůli jedné vzpomínce!:( Chci zapomenout,tak mi to nedějek horší!:(

Michal David - Decibely lásky

Čas je pit díky naší touze
chladnej pot teď po tvářích nám stéká
reflektor ten umí stopy kouzel
tak se dá žít jenom v diskotekách

*: Diskžokej, zas má nás všechny v hrsti
pouští nám to, co se nejvíc líbí
muzikou nás neúnavně hostí
hraje dál ty písně co nám slíbil
Ten kdo sem dneska přišel
ten se nenapálil, dneska to tu prostě žije
Udělal by chybu, kdo by se hned vzdálil
kdo by tuhle diskotéku míjel

®: ó,ó,o .. decibely lásky
ó,ó,o .. to je muzika
ó,ó,o .. decibely lásky
ó,ó,o .. zbytečně se neříká

Je to fajn a má to atmosféru
muzika sem proudem řeky vtéká
do uší pak někam do éteru
tak se dá žít jenom v diskotékách



ó,ó,o .. decibely lásky
ó,ó,o .. to je muzika

ó,ó,o .. decibely lásky
ó,ó,o .. zbytečně se neříká
ó,ó,o ..

Čo bolí,to prebolí - text

27. října 2007 v 14:00 | Janča |  Smutek,bolest a zklamání
Čo bolí, to prebolí
už to skrýva tvár,
dvaja blázni na mori,

niekto nám veslo vzal.
|Čln sa láme napoly,
keď topíš sa, vieš,
čo bolí, to prebolí
a odpláva preč.

Tie tajomstvá pod hladinou
chcem v tebe nájsť, ale s inou.

Co bolí, to přebolí,
nepředbíhej čas,
co necháme v tom moři,
jednou zkrásní v nás.
Z trosek, ví, člun nestvoříš,
z moře stoupá dým,
co bolí, to přebolí,
možná víš, co s tím.

To tajemství pod hladinou
hledáš už dál někde s jinou.

Smutek šel sám se smíchem spát
a z člunu víc už nejde brát

Co bolí, to přebolí,
co neznáš, to znáš,
přijdeš k poušti po moři,
tam čekám tě zas.
Nezhasínej co hoří,
ať hoří to dál,
co bolí, to přebolí,
proč bys sám to vzdal?

Tie tajomstvá pod hladinou
hľadáš už rád niekde s inou.

Láska bolí jen toho,kdo opravdu miluje...

26. října 2007 v 9:17 | Janča |  Láska
Řekla bych,že láska bolí pokaždé!I když jste zrovna šťastní,později stejně příjde žal.Já to vím už dávno,ale poznala jsem to teprve teď,kdy jsem zamilovaná jako nikdy.nevím co dělat-a napadá mě jen to,co na těch obrázcích....chápu ty lidi a neodsuzuji je,i když je to šílené!
//<![CDATA[ //]]>

Viktor Hugo-Chrám Matky boží v Paříži

26. října 2007 v 9:02 | Janča

Victor Hugo: Chrám Matky boží v Paříži

Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže.
Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získat za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.
Tematická výstavba knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky. Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu - samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly: Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a bídy, ve kterém žije.

Bohumil Hrabal-Ostře sledované vlaky

26. října 2007 v 9:02 | Janča

Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky

Děj novely se odehrává v zimě roku 1945 na nádraží v západních Čechách blízko německých hranic a popisuje události jediného dne s tím, že hlavní hrdina, dvaadvacetiletý zaučující se výpravčí Miloš Hrma, uvažuje o svých problémech a vrací se tak k jejich kořenům do minulosti.
Cestou do práce vzpomíná, jak si nedávno podřezal žíly, a uvažuje o tom, proč to vlastně udělal. Bylo to kvůli jeho dívce Máši, před kterou se coby muž naprosto znemožnil, a na základě tohoto selhání si připadal jako muž méněcenný a neschopný. Na Mášu během dne myslí ještě několikrát, vzpomíná hlavně na to, jak spolu natírali plot.
Jeho stanicí projíždějí ostře sledované německé transporty a posádka jednoho transportu jej zajme, což znamená jistou smrt. Velitel německých vojáků si ale všimne jeho jizev po nezdařeném pokusu o vraždu, a tak jej propouští a on se vrací na stanici.
Tam zatím doráží i delegace z vedení, která má za úkol vyšetřit mravní přestupek známého "Donchuana", výpravčího Hrdličky, který minulou noc potiskl razítky zadek telegrafistce Zdeničce Svaté. Delegace překvapí stanici v tu nejnevhodnější dobu - přistihne Hrdličku s Hrmou v ospalé náladě a pana přednostu v jeho holubníku, který jej připraví o povýšení. Delegace shledá Hrdličku nevinným a odjíždí. Pan přednosta se vydává na večeři k hrabatům Kinským, kteří mají sídlo a panství naproti jeho stanice.
Hrdlička tajně sdělí Hrmovi, že jejich stanicí po půlnoci projede transport německých zbraní, který se budou snažit zničit. Aniž o tom Hrma dlouho uvažuje, zapojí se do spiknutí a rozhodne se vhodit do vlaku z ukazatele bombu sám. K večeru přichází na stanici krásná žena s tajnými informacemi pro Hrdličku a Hrma s ní vyzkouší přednostovo kanape. Dokáže si, že je schopný muž a s pocitem úlevy a hrdosti se vydává splnit svůj úkol. Podaří se mu vhodit do vlaku bombu, je při tom ale zpozorován německým vojákem, po kterém vystřelí a stejně tak voják vystřelí po něm.
Oba spadnou do příkopu vedle trati, kde ruku v ruce umírají. Němec v hrozných bolestech a Hrma s pocitem hrdosti z dobře vykonané práce. Přes tento pocit myslí kromě svých nejbližších také na mrtvého Němce a na jeho rodinu a uvědomuje si z zbytečnost jejich smrti a zbytečnost války.
Novela je psána v ich formě retrospektivně s tím, že se hlavní hrdina ve svých myšlenkách vrací do minulosti a osvětluje tak příčiny současné situace. Je napsána osobitým způsobem s nezvyklou větnou skladbou a její myšlenky (tzn. Myšlenky hlavního hrdiny) jsou koncipovány tak, aby zahrnuly problémy průměrného občana té dané doby a situace.
ÚRYVKY Z KNIHY:
Povídám si, Němci stejně jsou blázni. Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útraty sebe, kdežto Němci pořád na útraty těch druhých. (29)
A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsme vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jsem jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco za krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ta zbědované Němcem od Drážďan: "Měli jste zůstat sedět doma, na prdeli…"(85)

Ota Pavel-Smrt krásných srnců

26. října 2007 v 9:01 | Janča |  Čtenářský deník

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Soubor sedmi povídek, které jsou soustředěny především okolo postavy Pavlova tatínka. Pavel je mistrný lidový vypravěč. Jeho povídky mají jednoduchou dějovou osnovu, ale díky jadrnému podání a původu ve skutečnosti jsou velice oblíbené. Dominantní úlohu ve všech povídkách sehrává řeka Berounka, její okolí a Křivoklátsko, tamní příroda, kterou ostatně celá Pavlova rodina tolik milovala.
Úvodní povídky knihy se jmenuje Nejdražší ve střední Evropě. Tatínkova láska k přírodě a to hlavně k rybářství vyvrcholí tím, že se rozhodne koupit rybník údajně plný kaprů. Netrvalo mu to dlouho, než se mu podařilo najít rybník, který by k prodeji byl, a to za deset tisíc korun. Prodal mu jej jakýsi doktor Václavík, který působil velmi seriózním dojmem. Tatínek chvíli ještě s nákupem otálel, neboť tenkrát deset tisíc bylo docela hodně. Doktor, aby ho přesvědčil, jak výhodná je to koupě, hodil do vody kus housky. Z hloubky se najednou vynořila velká kapří tlama a houska nenávratně zmizela kdesi v rybníce. Tatínek byl šťastný, jak výhodná je to koupě. Veden láskou k rybám si nedovedl představit, že by se mohlo jednat o podvod. Blížila se doba výlovu a šťastný tatínek pozval všechny známé, zkrátka se slavilo a všichni se těšili na bohatý výlov. Rybáři zahájili výlov, jehož výsledkem však byl jediný kapr. Tatínek samozřejmě poznal rybu, byla to ta, která s vervou zhltla onu housku. Všichni se smáli, jen Pavlovi rodiče z toho byli nešťastní.
Uplynula řada let. Pavlův tatínek se živil prodejem ledniček a vysavačů. Jednoho dne za ním přišel i pan Václavík, který sháněl ledničku. Tatínek pookřál a okamžitě myslel na odplatu. Samozřejmě však nedal na sobě nic znát a tvářil se tak, jako by na vše už dávno zapomněl. Sehnal panu doktorovi přenádhernou ledničku, s mramorovou deskou navrch. Byla velmi drahá, stála deset tisíc tři sta, ale tatínkovi se podařilo přesvědčit Václavíka, že člověk na jeho úrovni by měl mít jen to nejkvalitnější. Tatínkova odplata však byla sladká. Lednička navenek působila opravdu dokonale, ale chyběl jí chladící mechanismus. A tak stejně, jako kdysi tatínek koupil rybník bez ryb, koupit nyní pan doktor vlastně jen hezčí bednu.
Ve stejnojmenné povídce Smrt krásných srnců se tatínek vypraví za protektorátu do svého milovaného lesa, aby sehnal nějaké vydatné jídlo pro své syny, kteří odcházejí do koncentračních táborů. Vůbec ho však nenapadne, že vlastně riskuje svůj vlastní život. Zpočátku mu ale štěstí nepřeje a na jeho háček se ne a ne nějaká ta ryby chytit. Rozhodne se tedy, že si půjčí od strýčka Proška psa a uloví srnce. Přes různé útrapy se mu to podaří a dopraví srnce domů. Právě toto poslední vydatné jídlo před nuceným odchodem do koncentračních táborů pravděpodobně zachránilo jeho kamarádům život, který za války byl plný utrpení a skomírání. Další povídky jsou Ve službách Švédska, Kapři pro wehrmacht, Otázka hmyzu vyřešena, Králící s moudrýma očima.
Ota Pavel dokázal v jedné jediné knížce zachytit komické příběhy a zároveň strastiplné a bolestné. Je jedním z mála autorů, který se dokázal věnovat jak útrapám války, tak i době veselí a štěstí. To jen svědčí o jeho uměleckých kvalitách.

Božena Němcová-Babička

26. října 2007 v 9:00 | Janča |  Čtenářský deník

Božena Němcová: Babička

Už kolem 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo B. Němcové, do kterého autorka uložila jednak své osobní vzpomínky na dětství v ratibořickém údolíčku, jednak živou ilustraci lidového folklóru a životní moudrosti prostých lidí. Vztah zámku a podzámčí autorka posunula blíž k podobě ideální, příkladné lidové obyčeje zachytila chronologicky v cyklu zvykoslovného roku. Zosobnění lidové životní filosofie je žena, babička Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku, která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá souvislou linii, jak naznačuje podtitul "Obrazy venkovského života". V první části přijíždí babička za dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř jejích vnoučat - Barunky, Adélky, Jana a Vilímka. Poznáváme ji postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství, ale taky přírodu doma i kolem, a je nesmírně citlivou vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si uchovává lidskou důstojnost, ale i učinlivou dělnost, kde je třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky, Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina neokázalá starost o sousedy, kteří se octli v tísni. Svou přirozenou moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka. "Lépe mluvit s císařem než s písařem," říká babička, která zamlada skutečně hovořila s Josefem II. Podvakrát je pozvána i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s babičkou a dětmi ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička jen pro druhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou, kam mu "pomohl" písař Talián ze msty za to, jak byl zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Němcová vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovy, myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu), které spolu s babičkou svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je myslivcovo podání tragédie nešťastné Viktorky. Je obecně známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.

Jan Neruda-Povídky malostranské

26. října 2007 v 8:59 | Janča |  Čtenářský deník

Jan Neruda: Povídky Malostranské

Tato kniha patří k největším Nerudovým dílům. Jsou v ní obsaženy povídky z Prahy na Malé Straně. Vystupují v nich různé postavy a mají různorodý děj. Na příklad:
Pan Ryšánek a pan Schlegel
pojednává o hospodě na Malé Straně do které chodili jen vážení pánové a obchodníci. Do této hospody chodili také pánové Ryšánek a Schlegel. Seděli u jednoho stolu, ale nikdy spolu nepromluvili slova. Nemluvili spolu, protože když bývali ještě mladí líbila se jim stejná žena, kterou si nakonec vzal pan Schlegel. Od té doby spolu stále nemluví, ale přesto sedí v hospodě vždy u jednoho stolu, obráceni k sobě boky. Jednoho dne pan Ryšánek do hospody nepřišel a proslýchalo se, že je vážně nemocen. Pan Schlegel z toho měl očividně velkou radost a potěšení. Asi po půl roce přišel pan Ryšánek opět do hospody, hodně poznamenaný svou nemocí. Chtěl si zapálit fajfku, ale neměl tabák a tak poslal sklepníka pro svůj tabák domů. Tu náhle pan Schlegel podal panu Ryšánkovi svůj tabák a pobídl ho, aby si vzal a tak spolu začli opět pomalu mluvit.
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.
Přivedla žebráka na mizinu
Pojednává o jednom člověku, který byl žebrák, ale byl to hodný žebrák a lidé mu vždy něco dali, on vždy poděkoval a byl stále veselý. Ale jednou se o něm začalo říkat, že mí vilku na druhé straně Vltavy a že žebrat chodí pro radost. A tak už mu lidé přestávali dávat různé zbytky od oběda apod. začali mu říkat že už nic nezbylo nebo že se nemají zrovna dobře a tak už nechodil tak spokojený a potom ho dlouho neviděli až jednou ho našli umrzlého.
Doktor Kazisvět
Pojednává o muži, který se jmenuje pan Herribert a je to syn slavného lékaře, který byl znám po celé Malé straně. Jeho otec ale brzy zemřel a od syna se čekalo že bude v otcově povolání pokračovat, protože měl i školu. Ale mladý Herribert se uzavřel do sebe a kdyby kdokoliv i umíral tak mu by to bylo jedno, a tak ještě párkrát si k němu někdo přisedl a zkoušel s ním na vázat řeč, pan Herribert ale vždy odešel a tak si ho lidé přestali všímat, on vždy sedal na nejvzdálenější lavičku a všem se vyhýbal. Až jednou na jednom pohřbu, najednou rakev spadla ze stolku a její víko odletělo. Pan Herribert stál vedle a všechno viděl, viděl i nebožtíka. A najednou prohlásil: "On není mrtvý!" A všichni se na něj podívali, protože ho do teď neslyšeli mluvit. A pan Herribert řekl dále: "On je jen v bezvědomí." A v tu chvíli ho druhý nevěřící doktor nazval Doktorem Kazisvětem, ale protože nebožtíkova manželka byla z manželovy smrti tak zhroucená, že nakonec dovolila panu Herribertovi aby nebožtíka léčil, a opravdu, večer už byl nebožtík znovu mezi živými! A tak si ho lidé začali vážit a obdivovat ho. Ale pan Herribert nezačal léčit, ale zase se uzavřel. A i když si ho lidé vážili, jeho přezdívka už mu nezmizela.
Hastrman
Pojednává o panu Rybářovi, kterému se říkalo hastrman pro jeho zelený fráček a pro "moře" ("Ďjó, moře! Proč nebydlíme u moře."), jenž říkal cizincům na Petřínské vyhlídce. Říkalo se o něm, že je bohatý - má drahokamy. jenže to nebyly drahokamy, ale obyčejné kamínky, jak se později dozvěděl i pan Rybář. Byl velice zklamaný, proto se ho pan Šajvl pokusil přesvědčit, že nezáleží na tom, jestli je bohatý. Oni jsou bohatší o něho.

Karel Erben-Kytice

26. října 2007 v 8:59 | Janča |  Čtenářský deník

Karel Jaromír Erben: Kytice

Snad naše nejoblíbenější básnická sbírka 19. století. Dvanáct vynikajících balad uvedl K.J.Erben stejnojmennou vstupní básní. Mistr umělecké zkratky dokázal ve třech slokách zachytit báji vykládající původ slova mateřídouška. Ve zbývajících třech strofách vyjádřil obrazně svůj názor na dávný, až pohanský původ bájí, naznačil i básnický záměr díla a jeho na svou dobu odvážné věnování slovanským vlastencům. Básník poznal důvěrně české básně i pohádky, a proto toužil doplnit Čelakovského " Ohlasy " promyšleným výběrem lidových námětů epických. Sbírka zahrnula hlavní druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinu tvoří báje. Ty nejvíce odrážejí názor lidu na přírodu, v níž se člověk potýká s působením tajemných sil a bytostí ( Polednice, Vodník, Vrba, Lilie, Holoubek, Svatební košile ). Pro naše předky nebylo hranic mezi živým a neživým světem. A z pohanských mýtů přechází tato představa i do zlidovělé tradice křesťanské. Místní pověsti má za základ nejstarší balada Poklad s námětem Velkého pátku, kdy se odkrývají poklady. Pohádka, a to od Boženy Němcové, byla podkladem Zlatého kolovratu. Legenda barokně romantického ladění je základem Záhořova lože. A hojná jsou právě v naší těžce zkoušené zemi proroctví ( Libušino, Sibyllino, slepého mládence aj. ), úryvky z ní tvoří závěrečnou, vlastenecky povzbudivou, ale i kritickou báseň Věštkyně. Tuto pestrost rozmnožují i dramatické obrazy ze života s kresbou lidových obyčejů ( Štědrý den, Dceřina kletba ).
Sbírkou prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází neúprosně trest. V křesťanské etice jej zmírňuje či odčiňuje pokání ( Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože ). Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. A nad velikostí i úskalími mateřské lásky se kniha zamýšlí ve většině baladických písní : už v úvodní báji etimologické, v baladách poklad, Polednice, Zlatý Kolovrat, v slavném Vodníkovi, v bájích Vrba i Lilie, a velmi tvrdě v tragickém dialogu Dceřiny kletby. Erbenova poselství národu posud oslovují náš dnešek. V závěru Věštkyně čteme mj. : " Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tak tvrdě potkaly, / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější se nestaly ! " ... " Tisíc let ušlo, co své milé syny / svornosi učil Svatopluk, / však neproniknul dotud, do hodiny / moudrého slova zlatý zvuk ! ".
Výstavbě klasických balad se u Erbena učili mnozí naši epikové: Neruda, Hálek, ale i Wolker. Zpěvnost, obraznost i dramatičnost Kytice inspirovala naše největší skladatele i výtvarníky (Dvořák, Fibich, Martinů, Aleš, Zrzavý, Procházka, Tesař aj. ).
Jednotlivé balady:
KYTICE
Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.
"Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateří - douškou nazvaly."
POKLAD
Žena s ditětem šla do chrámu Páně. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná a pořád volala dítě. Až bylo v kostele Krista Pána mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo zlato, ale měla své dítě.
A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
"Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!"
SVATEBNÍ KOŠILE
Jedna panna zůstala sama a čeká na svého milého, který je v cizině. Už ušila košili a milý se ještě nevrátil. Náhle někdo zaklepal na okno. Panna poznala svého milého. Milý ji zavedl na hřbitov a řekl, aby přeskočila zeď. Panna se schovala v márnici. Ráno ji lidé v márnici našli.
Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla !
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala,
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile !
POLEDNICE
V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.
"Dej sem dítě!" - "Kriste pane,
odpusť hříchy hříšnici !"
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť - polednici!
ZLATÝ KOLOVRAT
Pán zabloudil v lese při lovu. Přišel k chaloupce. Zaklepal a prosil o vodu. Dívka mu donesla vody. Pán dívce řekl, že si ji vezme za ženu. Matka chce dát králi svou vlastní dceru, ale pán nechce. Na cestě do hradu, matka v lese usekla nohy a vypíchla oči nevlastní dceři Dorničce. Králi dala svou druhou dceru. Dorničku v lese našel stařeček. Stařeček poslal pachole na hrad vyměnit zlatý kolovrat a přeslici za oči a nohy. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Kolovrat zpíval o tom, jak matka krále ošidila. Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce. Potom jel pro Dorničku ke stařečkovi.
"Vrr - zlou to předeš nit !
Přišla jsi krále ošidit,
sestra tvá v lese, v duté skále,
vrr - zlá to nit !"
ŠTĚDRÝ DEN
Děvčata se na přástkách chtěla dovědět o své budoucnosti. Hana uviděla za štědrovečerní noci svého Václava. Marie uviděla kostel, ve které byla rakev. Obojí osud se stal. Příští rok při přástkách chyběly dvě osoby. Jedna se vdala a druhá odpočívá na hřbitově.
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.
HOLOUBEK
Vdova se brzy po smrti manžela vdá. Nad hrobem jejího manžela sedává neustále holoubek, která vdovu obviňuje, že svého manžela otrávila. Vdova nadává, ať toho nechá, že jí praskne hlava. Nakonec si asi uvědomí, že holoubek má pravdu, a druhý den ji najdou mrtvou.
ZÁHOŘOVO LOŽE
Záhoř je vrah, který zabíjí pocestné. Jednoho dne chce zabít mladého poutníka, ale ten mu řekne že jde do pekla, pro úpis se svou duší. Záhoř ho nechá jít pod podmínkou, že mu potom věrně popíše peklo. Když se poutník vrací zpět, popíše Záhořovi, jaké tam na něj mají uchystané mučící lože - "Záhořovo lože". Poutník se lekne, a začne litovat toho, co kdy provedl, a celý zbytek života se modlí a činí pokání. Nakonec je mu udělena milost, a dostane se do nebe.
VODNÍK
Dívka šla vyprat prádlo a vodník ji chytil. Musela si ho vzít za muže. Dívka prosila vodníka, aby ji pustil ke své matce, on však nechtěl, protože jí nevěřil. Nakonec jí to dovolil, ale musela v jezeře nechat dítě. Před klekáním se vodníkova žena zase musela vrátit. Přišel večer, ale žena se nevracela. Vodník ji volal. Matka dívky ji však nechtěla pustit. Řekla mu, aby přinesl dítě na jejich práh. Vodník dítě přinesl, ale mrtvé. Zabil ho, protože jeho žena nepřišla do jezera.
Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.
VRBA
Tato balada pojednává o ženě, která byla ve dne živá a zdravá a v noci měla život ve vrbě. Manželovi to bylo divné, a proto se šel poradit s babkou. Babka mu prozradila. Manžel chtěl, aby i v noci byla jeho žena živá a vrbu podťal. Vtom uslyšel zvonit zvony. Ve vsi se ptal, kdo zemřel a lidé mu řekli, že při práci jeho žena padla jako podťata. Manžel šel k vrbě a ptal se, co má dělat. Vrba odpověděla:
"Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,
osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,
dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,
kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,
na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,
ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,
na píšťalku bude pěti,
se svou matkou rozprávěti !"
LILIE
Umře žena, a přeje si být pochována někde u lesa a ne na hřbitově. Na jejím hrobě později vyroste Lilie, a její bývalý manžel si ji odnese domů, a rozmlouvá s ní jakoby byla živá. Jednoho dne odjede, a jeho matka květinu, než se vrátí, Lilii zahubí. Syn ji zato proklíná.
DCEŘINA KLETBA
Matka zabila své dítě, a je smutná. Prokleje za to svou matku, že ji nechávala volnou ruku, a rozmazlila jí.
VĚŠTKYNĚ
O věštkyni, která věští o Přemyslu oráčovi, Libuši, a jiných historických událostech českého národa.

Co jaký polibek znamená...

25. října 2007 v 17:01 | Janča |  Láska
  1. Polibek na ruku...Cítím tě
  2. Polibek na tvář....Chtěl bych,abychom zůstaly přátelé
  3. Polibek na šíji..... Chce tě
  4. Polibek na rty..... Miluji tě
  5. Polibek na ucho...Jen si s tebou pohrávám
  6. Pohledy do očí....Polib mě
  7. Hraje si tvými vlasy...Bez tebe nemůžu žít
  8. Má ruce kolem tvého pasu...Vychutnávám si tě

Fotky ....

20. října 2007 v 19:53 | Janča |  Smutek,bolest a zklamání
Tolik slz odteče do řeky....
...z té řeky pak pijí supi navěky
nedojdou klidu........
K

Nebýt milován je smůla,ale nemilovat?To je neštěstí...

20. října 2007 v 19:46 | Janča |  Láska
"Cítím se, jako kdyby do mě bodalo tisíce nožů.Srdce mám rozervané na miliony malých kousků.Po tváři se mi kutálejí kapičky slz.Cítím jen bolest a zklamání.Proč?Protože nemiluji!
Kdysi dávno jsem bývala neštastná, protože mě nikdo nemiloval, nebo jsem o tom aspon nevěděla, ale aspon jsem mohla být štastná z toho že já někoho miluji.Ted je to ale naopak.Jeden člověk, mě dříve moc blízký člověk o kterém jsem si myslela že už na něho nedokážu nikdy zapomenout a snila jsem o tom že s ním strávím už celý život, mě miluje ale já ho už milovat nedokáži.Vzbudil ve mě sklamání, nechoval se tak jak bych si představovala.Opravdu jsem ho milovala ale tet u mě vzbuzuje spíše odpor a nesnášenlivost.Bohužel jsem ten typ člověka který pro štěstí druhého udělá všechno.Je to hrozné vidět jak kvůli mě někdo trpí ale zase by to bylo strašné utrpení pro mě předstírat lásku když uvnitř je nenávist."

Pár fotek..

20. října 2007 v 13:00 | Janča |  Smutek,bolest a zklamání
Copak chci tak moc?(každá z nás si myslím položila tyhle otázky...kdo má na ně odpověď?)
i kdžy už jsem se kolikrát spálila ....chci mu říct ....
copak chci tak moc?...být vedle tebe.... vědět že jsi u mě....vědět že pro tebe něco znamenám....JE TOHO MOC?
beznaděj.....

Hardware

20. října 2007 v 8:57 | Janča |  Počítače
Hardware-neboli technické vybavení počítače.Jeho fyzické jednotky vytvářejí počítačový systém,funkční protiklad programovému vybavení(softwaru).Počítač se skládá z procesoru, operační paměti a vstupně-výstupních zařízení.
Základní rozdělení počítačů
  • Osobní počítač
  • Počítače pro jiné než osobní použití:
    • Řízení technologických procesů
    • Distribuované výpočty
    • Síťové služby (WWW,elektronická pošta,…)
Typický osobní počítač (PC) je složen z počítačové skříně, monitoru a dalších vstupně-výstupních periferií jako je klávesnice, myš, multimediální periferie atd. Umístění počítačů pro jiné než osobní použití záleží na účelu a charakekteru použití. Je možné počítač umístit do tzv. průmyslové skříně, které lze umisťovat do speciálních stojanů (rack), nebo je možné počítač jako vložené (embedded) zařízení umístit do skříně zařízení které počítač řídí (např. automobil,DVD, video přehrávač apod.).
Uvnitř typického u osobního počítače se nachází následující hardware:
motherboard - další komponenty se umísťují na ní, obsahuje sady čipů umožňujících samotnou komunikaci mezi jednotlivými komponentami, dnes je tendence integrovat na desku i funkce jiných karet
procesor
operační paměť (RAM)
pasivní a aktivní chladiče
Sběrnice pro připojení dalších (rozšiřujících) karet :(ISA - již se neužívá (omezené použití pouze v tzv. průmyslových počítačích pro řízení technologických procesů) ,EISA - již se neužívá ,VESA Local Bus - většinou jen pro grafické karty, již se neužívá ,PCI ,AGP - jen pro grafické karty ,PCI-Express)
Zdroj (typicky dodávající napětí +5V, +3.3V, dále +12V, -12V, -5V a případně i další)
Rozhraní pro připojení disků :(IDE (ATA) - již se neužívá ,EIDE (ATA2) ,Serial ATA ,SCSI )
Rozhraní pro připojení externích periférií(Sériový port (COM) ,Paralelní (LPT),Gameport ,USB ,Fire Wire)
Exterbí počítačové jednotky:(RAM,DVD+RW ,DVD+R ,jiné diskové jednotky,Páskové jednotky,disková pole
Mezi nejpoužívanější periférie osobních počítačů patří::Grafická karta,Zvuková karta,Připojení sítí(modem,síťová karta)
Periferie pro přímou komunikaci s uživatelem:
  • vstupní (klávesnice,počítačová myš,trackball,tablet,Joystick,Gamepad,scanner,webová kamera
  • výstupní (monitor,tiskárna,reproduktor,plotter

Polibek

17. října 2007 v 18:08 | Janča |  Láska
>> Během jednominutového polibku spotřebuje tělo člověka 26 kalorií. Pokud se snažíte zbavit nadbytečných kil, pak víte, co dělat!

>> Proč je líbání tak příjemné? Kromě toho, že tuto činnost většinou praktikujeme s lidmi, které milujeme, má 'příjemnost' i chemické důvody. Do krve se uvolňují látky serotonin, endorfin a dopamin, které zmírňují stres a navozují pocity štěstí. Jste smutná? Líbejte se!

>> Více líbajících naklání při polibku hlavu doprava než doleva. V redakci jsme provedli minianketu a ta dopadla fifty-fifty. Jak jste na tom vy?

>> Američtí muži políbí cirka 24 žen, než se ožení. Americké ženy před sňatkem políbí v průměru 17,7 muže. Evropské a české statistiky bohužel neexistují.

>> Lidský mozek je údajně vybaven speciálními neurony, které nám pomáhají najít ve tmě partnerova ústa. Vyzkoušejte to!

>> Proč nás líbání vzrušuje? Rty pokrývá jen velmi slaboučká kůže a jsou tedy velmi citlivým místem. Při líbání dochází k jejich prokrvení, což jejich citlivost ještě násobí.

>> Psychologové zjistili, že lidé, kteří se neradi líbají, jsou většinou uzavření introverti, kteří jen neradi nechávají druhé nahlížet do svého soukromí.

>> Muži, kteří políbí svou ženu ráno na rozloučenou, mají vyšší příjmy než muži, kteří to nedělají. Proč? Muži, kteří tento rituál praktikují, tíhnou ke stabilitě a metodičnosti. To mimo jiné charakterizuje i muže s vyššími příjmy.

>> Vášnivý polibek rozbuší naše srdce na 100 tepů za minutu. To je slušný výkon!

>> Líbání prý redukuje zubní kazy. Extra sliny, které v ústech vznikají, údajně pomáhají čistit zuby. Existuje i teorie, že tím, že se při polibku vymění mezi partnery mraky bacilů a mikroorganismů, posiluje vlastně líbání imunitu.

Gesta jsou výmluvná!

Snažíte se vyjádřit své pocity, ale nemůžete najít správná slova? Zapojte do svého vyjadřování ruce! Psychologové zjistili, že právě gestikulace výrazně pomáhá při hledání slov. Provedli pokus: ukázali skupině respondentů obrázky a poté je požádali, aby popsali, co viděli. Čím více lidé při vysvětlování gestikulovali, tím více si o obrázku pamatovali. Snažíme-li se rukou naznačit tvar či výraz, pro který hledáme slovo, pak nám jej tento pohyb připomene. A co víc - jakýkoli typ pohybu podpodruje okysličování krve, což přispívá k aktivitě mozku a tím i prospívá vaší paměti.

Další Stonehange??

10. října 2007 v 16:35 | Janča |  Nadpřírozeno a záhady
Brasilia - Dávnou kamennou stavbu, která se podobá britskému Stonehenge, objevili archeologové v Brazílii. Informovaly o tom internetové stránky BBC.
Skupina 127 mohutných kamenných bloků, které byly zapuštěny do země na jednom z kopců ve státě Amapá na odlehlém brazilském severu, podle expertů sloužila jako observatoř nebo kultovní místo.
Konstrukce, kterou tvoří pravidelně uspořádané vztyčené kameny, z nichž každý váží několik tun, naznačuje hlubokou znalost astronomie. Kameny jsou totiž podle všeho sestaveny tak, aby pomohly určit zimní slunovrat.
Vědci se domnívají, že stavba vznikla před příchodem evropských kolonizátorů, čímž vyvrací dosavadní názory, že v oblasti Amazonie neexistovaly do kolonizace žádné vyspělé společnosti.
Přesná doba vzniku stavby zatím není známa, keramika nalezená na místě je ale podle odhadů stará 2000 let. Datace Stonehenge se zasazuje do doby mezi rokem 3000 a 1600 př.n.l.

Vyvolávání duchů

10. října 2007 v 16:33 | Janča |  Nadpřírozeno a záhady
Varování !
Vyvolávání duchů není žádná obyčejná hra. Je to souboj s duchy zemřelých. Může se stát, že se ti vše vymkne z ruky a ty už se pak do smrti nezbavíš duchů, kteří ti budou otravovat život, v horším případě i tvoje zdraví. Proto si dobře všechno rozmysli, než si začneš pohrávat s něčím, co je zcela mimo naše chápání! Uvědom si, že existují věci, které nikdo z nás smrtelných nemůže ovlivnit! Jsou také zlí duchové, kteří odolají jakémukoliv zaříkání! A ještě něco - pokud nebudeš skutečně věřit, nikdy se ti vyvolávání nepodaří !

Co budeš potřebovat?
* svíčky ( kolik jen chceš ) , stolek , popřípadě i desku s písmeny nebo třeba jen sklenici , pro případ nouze růženec , kříž z dubového dřeva ovázaný rudou nití atd.
* V zatemněné místnosti se sedněte dokola kolem stolku. V místnosti mohou svítit pouze svíčky. Pak zavřete na chvíli oči a jen tak relaxujte. Snažte se nemyslet na nic určitého. Připravte svou mysl na nepochopitelné zážitky. Pak se dohodněte, jaké bude vaše znamení. Může to být třeba bouchání nohy od stolku, nebo pohyb sklenicí. Pokud máte desku s písmeny, položte na ni jakýkoliv předmět. Vyvolaný duch bude předmětem hýbat a ukazovat na jednotlivá písmena. Pak ještě musíte zvolit mluvčího, který ducha vyvolá. Také se domluvte, koho budete vyvolávat ( bylo by dobré zvolit nekonfliktní osobu ). Položte ruce na stůl tak, aby se dotýkaly malíčky vedle sedících osob. Také se musí dotýkat oba palce. Soustřeďte své myšlenky na ducha, kterého vyvoláváte. Vyvolávání je v tomto případě jednoduché - postačí věty typu ,, DUCHU MÉ ZEMŘELÉ BABIČKY , VYVOLÁVÁM TĚ V TUTO POZDNÍ HODINU. ZJEV SE NÁM A OZŘEJMI NĚKTERÉ SKUTEČNOSTI , KTERÉ JSOU NÁM UTAJENÉ! " Nemusí to znít přesně takto, ale jakkoliv podobně. Pak už se jen zeptejte, jestli je v místnosti, a pokud odpoví kladně, můžete se ho ptát, na co vás napadne. POZOR! Nikdy nezapomeňte na konci seance ducha zase odvolat . Postačí jednoduchá větička - ,, DUCHU , DĚKUJEME TI ZA POMOC, KTEROU JSI NÁM POSKYTL A TEĎ SE VRAŤ, KAM NÁLEŽÍŠ. ODVOLÁVÁME TĚ Z NAŠEHO SVĚTA, A PROTO SE JIŽ MEZI NÁS SMRTELNÉ NEVRACEJ ! " opět to nemusí znít přesně...

Krvavý poltergeist

10. října 2007 v 16:32 | Janča |  Nadpřírozeno a záhady
Jak sdělili běloruští badatelé, ve vesnici Dubnici, v rodině paní Šeremeťjevy, se náhle začaly objevovat podivné skvrny, jakoby od krve.
Podivná "krev" byla všude - na stěnách, na chladničce, kapala z rohů stolu. Byla ve všech místnostech, i v těch zamčených. "Krev" se však nedotkla ani jediné z ikon, které doma byly. Paní Šeremeťjeva má sice otevřenou ránu na noze - od bércového vředu - ale množství a skvrny po celém bytě vypadají, jako by krev stříkala jako z tepny. Navíc, charakter skvrn je takový, že "tekutina", ať už jde o cokoli, přicházela shora, nikoli zdola, od nohy. Přesto verze o krvi z bércového vředu převládla. Ovšem zastáncům této verze není divné, že samotní obyvatelé nevolali rychlou zdravotnickou pomoc, ale sousedy, milici a novináře. Navíc obyvatelka nebyla po události - jak by asi každý po takové ztrátě krve - hospitalizována.
Verze o krvi z vředu není myslitelná. Badatelé se domnívají, že i když není k dispozici chemický rozbor tekutiny, že o krev nešlo.
Jak už to v podobných závažných případech bývá, složitost výzkumu anomálních jevů není jen v nahodilosti jejich výskytu, ale i v problematickém přístupu k informacím.
Bohužel, než mohli badatelé začít s výzkumy, paní Šeremeťjeva ve strachu z bytu odjela k příbuzným do Mogilevské oblasti. Ani sousedům nenechala svou novou adresu.
"Krvavý" byt přenechala místnímu kolchozu, ale nikdo z místních nemá chuť v bytě přebývat. Na dveřích bytu, kde se udály tak závažné jevy, visí dnes velký zámek a nikdo nemůže místo prozkoumat.
Nejsou výsledky expertizy "krve", není tedy žádné oficiální stanovisko k jevům, které se zde odehrály.
Existuje jen jediná fotografie, uveřejněná 29. října 2004 v Komsomolské Pravdě, která ukazuje rozložení skvrn na stěnách a stékání tekutiny dolů. Na snímku jsou malé skvrnky, které vypadají, jako by vznikly od nějakého rozprašovače. Rozhodně to nevypadá jako skvrny, které by vznikly od jakékoliv rány na člověku.

Záhada na hřbitově

10. října 2007 v 16:31 | Janča |  Nadpřírozeno a záhady
Dne 7. července roku 1945 se odehrál na pařížském hřbitově, který leží blízko Montparnasu, pohřební obřad za přítomnosti početného zástupu pohřebních hostů.
Později uváděné údaje hovořily o sto šedesáti civilních a patnácti vojenských osobách. Kněz, který kázal nad rakví zesnulého, pořídil dodatečně jejich jmenný seznam a poslal ho po papežském nunciovi do Říma.
Spisovatelka Flemingová (47) pohřbívala svého jediného syna. Ovdověla před jedenácti lety a nyní přišla i o syna. Manžel paní Flemingové a pak i třiadvacetiletý syn zemřeli na tuberkulózu.
Rodinný hrob Flemingových ležel asi padesát stop od hrobky význačného francouzského mořeplavce a zámořského objevitele, Dumonta D´Urvilla a v uvedeném roce jej obklopovaly rozbujelé vějíře několika nádherných tisů.
Utrpení paní Flemingové bylo bezbřehé. Nešťastná žena padla před zejícím hrobem na kolena a doslova se plazila k jeho otvoru. Její přátelé z pařížské bohémy nešťastnici uklidňovali a snažili se, seč mohli, aby jí zabránili v pádu do hlubiny syrově páchnoucí země.
"Bože, pomoz mi,"útrpěla paní Flemingová.
Kněz Pierre-Maria Péri byl zcela bezradný. Rakev stála na márách dva metry vedle hrobu a on nemohl dát pokyn mužům v černých oblecích, aby ji pozvedli a položili k dřevěnému podstavci, stojícímu těsně vedle jámy. Na levé straně ležela hromada hlíny, napravo klečela paní Flemingová. Několik mužů v uniformách, váleční přátelé zesnulého, učinili chabý pokus, aby paní Flemingovou zvedli ze země a poodnesli ji kousek stranou.
"Ne, nedovolím, abyste ho pohřbili!" zvolala hystericky paní Flemingová. "Je to můj syn..." Vymkla se jim a znovu padla na kolena.
"Bůh dal, Bůh vzal," řekl kněz. "Nepřísluší člověku, aby se bránil jeho vůli."
"Nedovolím," zaštkala žena tak usedavě, že se mladí důstojníci stáhli zpátky. Z nedalekých ulic zazníval zvuk aut a sílícího dopravního ruchu. Slunce už stálo vysoko a zakusovalo se do černých šatů pohřebních hostů. Novinář Renald, který hosty vyfotografoval, neměl natolik silný žaludek, aby pořídil snímek tváře zmučené a zoufalé ženy. Vyšel proto z chumlu diváků a zmizel za náhrobními kameny.
Paní Flemingová stála na svém a nikdo jí nemohl pohnout, aby dala souhlas ke spuštění rakve do hrobu.
Vtom se ozval zvuk tichých kroků, po hlavní hřbitovní cestě směrem od Montparnasu přicházel mladý sympatický muž v uniformě. Kráčel svižně a lehce a optimisticky se usmíval do slunce. hřbitovní hlídač monsieur Plessis si mladého muže dobře zapamatoval právě pro neuvěřitelnou radost, která se mu zračila ve tváři.
Na ramenou nesl distinkce nadporučíka, čepici držel v podpaždí, na hrudi mu visely stužky řádů, svědčící o příslušnosti k osvobozenecké armádě de Gaulla, jež vstoupila do Paříže před více jak rokem pod vedením generála Philippa Leclerka.
Mladý důstojník svíral čepici a prodíral se davem. Přihlížející žasli a někteří z nich se rozechvěli hrůzou. V mladém a zdravě vyhlížejícím důstojníkovi poznávali Henry-Louise Fleminga, důstojníka, který strávil několik let v těsné de Gaullově blízkost, muže, jenž před čtyřmi dny zemřel ve vojenské nemocnici po těžkém chrlení krve a který měl ležet v rakvi. V drtivé většině poznávali syna paní Flemingové, usedavě naříkající pro jeho smrt.
Nadporučík Fleming se neodolatelně usmál na nic netušícího kněze, který ho nikdy předtím neviděl, přistoupil k matce, pozvedl ji a něco ji zašeptal do ucha. Paní Flemingová hleděla jako ve snách. Zdálo se, a desítky očitých svědků to posléze na faře dosvědčily, že syna nepoznává, ale vzhlíží k němu jako k utěšiteli, jenž sestoupil z nebes. Naslouchala jeho tichým slovům a očividně to na ni působila jako balzám. Rozepjala kabelku, vyňala z ní kapesník a otřela si slzy. Vzlykla, ale pak sama povstala a uvolnila místo pohřebním zřízencům. Ti se pak už snadno zhostili svých povinností a položili rakev na bednění, na němž už ležela silná spouštěcí lana.
Mladík se usmál, pohladil paní Flemingovou po rameni a zamířil zpět k Monparnasu. Nikdo se jej nepokoušel zadržet, dav se bleskurychle rozestupoval, aby se důstojník, který nebyl žádným přízrakem, nýbrž člověkem z masa a kostí, nemusel nikoho dotknout.
Jediný kapitán Jacques Le Gentilhomme, Flemingův nejbližší přítel, se k odcházejícímu mladíkovi přiblížil a položil mu ruku na rameno.
"Henry, jsi to vskutku ty?" zeptal se.
Henry-Lous Fleming se na přítele pousmál, ale neodpověděl. Sňal jeho ruku ze svého ramene a zlehka ji přitom stisk, zrychlil krok, vstoupil mezi veřeje dokořán rozevřené brány, za níž vřel už klokot živé ulice, a zmizel z dohledu.
Nikdo ho nepronásledoval.
"Počkejte!" zvolal kapitán Le Gentilhomme.
Zřízenci zastavili práci a odložili na zem přichystané provazy. paní Flemingová byla zcela zahleděna do sebe a vůbec se už nezajímala o to, co se vedle ní děje. Jako by ji políbil anděl z nebe a vdechl jí svým polibkem osvobozující pocit zapomnění.
Le Gentilhomme nařídil zřízencům, aby sňali víko rakve, a nedbal přitom protestů kněze Périho. "Beru to na sebe," řekl kapitán, "a před úřady se to zodpovím."
Kněz učinil chabý pokus, aby mu v tom zabránil, ale kapitán jej beze všech cavyků odstrčil. De Gaullovi vojáci měli v těchto dnech ještě tak obrovskou autoritu, že se jim vůbec nikdo neodvážil vzdorovat. Jejich vůle nahrazovala velice často dosud chybějící zákon.
Snímání víka rakve zabralo čtvrthodinku, při níž pohřební hosté zírali se zatajeným dechem. Le Gentilhomme pracoval obratně svým nožem a uvolňoval šroub za šroubem. Nikdo se ani nepohnul, nikdo nepromluvil. Kouzlo zázračné chvíle obloudila všechny s výjimkou energického Le Gentilhomma.
Slunce pak náhle osvítilo tvář zesnulého. Bledou tvář s namodralými rty a posmrtnými kruhy pod očima. Tvář muže, který vskutku zemřel na tuberkulózu a před smrtí si mnohé vytrpěl. O totožnosti zesnulého nemohlo být pochyb, v rakvi ležel Henry-Louis Fleminh, válečný hrdina, jehož snímek a nekrology přinesly takové listy, jakými byly Défense de la France a Combat. na sobě měl vojenskou uniformu a řádové stužky, přesně takové, jaké desítky svědků spatřily na hrudi živého Fleminga.
Kněz Péri se pokřižoval a zavrávoral. I on už pochopil, že mrtvý je zcela totožný s mladíkem, který před několika minutami utěšil svou zoufalou matku.
"Bůh učinil zázrak, modleme se!" zvolal a padl na kolena. Společně s ním poklekli všichni pohřební hosté. Stát zůstala jen paní Flemingová, jejíž vysoká postava působila uprostřed klečících a modlících se jako stvol obilí stojící uprostřed posečeného lánu. Neplakala, její tvář se naopak rozjasnila úsměvem a dosud ochablá žena vztyčila hlavu.
Zřízenci se nedali už nikým pobízet, víko přišroubovali zpět na rakev a spustili ji do země.
Henry-Louis Fleming byl uložen do hrobu v dubové rakvi a byl zasypán hlínou. Užaslí pohřební hosté se bez jediného slova rozešli. Nikdo necítil potřebu diskutovat o zázraku, jehož se stal svědkem, ale každý jím byl nesmírně zasažen.
Paní Flemingová odmítla doprovod a odjela sama v přistaveném taxíku.
Když se jí posléze vyptávali, koho že to na hřbitově viděla a kdo k ní přistoupil, aby ji utěšil, a co jí onen dotyčný muž pošeptal, odpověděla: "Nic nevím, na nic se nepamatuji."