Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Kdo nemiluje,nepochopí..:(

14. ledna 2008 v 18:44 | Janča |  Láska
Tiše seděla v rohu místnosti. Nevnímala bolest čerstvých ran. Nevšímala si pramínku krve, který se řinul přes její obličej a špinil jí šaty. Možná že byla na bolest zvyklá, nebo jen neměla sílu cokoliv udělat. Za ty roky utrpení už byla zvyklá na všechno. Na bolest i strach. Štiplavý pach krve i slanou chuť slz. Přitom nikdy nedokázala říct dost. Ani jemu, ani své lásce, kterou k němu chovala. A přitom ho i nenáviděla. Za každou ránu, kterou jí dal, za každý slib, který nesplnil, za každé milování, které ji tolik bolelo… Věděl, že jí ubližuje. Stejně tak věděl, že ji neztratí, protože nikdy nedokáže zvítězit nad svou vlastní naivitou. Pořád si říkala, že všechno bude zase dobré, jako to bylo na začátku, než se kvůli své lásce vzdala všeho, co měla. Ona byla jeho trofej, kterou si ukořistil a myslel si, že je samozřejmostí. Ale nikdy ho nenapadlo, že není trofeje bez vítězství a vítězství bez boje.Jak tam tak seděla, vzpomněla si na vše co měla. Své přátele, rodinu, práci… Proč se všeho musela vzdát? Odpověď znala, ale nechtěla si přiznat, že ona je ten slaboch, že se nedokáže postavit, za svou svobodu… Hlavou se jí honily tisíce myšlenek, když v tom uslyšela klíče chrastit v zámku. Prudce se postavila. Začala se zmateně rozhlížet a něco hledat v pokoji. Ani nevěděla co hledá, jednala zkratovitě. Když v tom našla malý revolver, který dostala od svého otce, když se stěhovala do jiného města. Měla jej mít na sebeobranu, a tak jej také hodlala použít. Otevřela krabičku s náboji a tři zandala do zásobníku. Odjistila zbraň a vydala se vstříc svému osudu.Ve dveřích spatřila svého milovaného, který už se nadechoval, aby ji mohl přivítat zraňujícími nadávkami, ale všiml si zbraně v její ruce. Mlčel, jen se jí díval hluboko do očí. Jeho výraz byl zmatený, ale jakoby do jisté míry říkal "Chápu to…" Ticho narušilo cvaknutí. To odjistila kohoutek. Zvedla zbraň a namířila. Bylo to naposled, co viděla svou lásku. Oba plakali. Přes celý dům se ozval hlasitý výstřel. Jedna rána, která ukončila utrpení. Po tváři jí stekla poslední slza, než se zhroutila k zemi. Teď konečně byla volná. Mohla se po dlouhé době zvolna nadechnout a běžet. Bežela co jí síly stačily, až se mohla dotknout toho oslnivého paprsku bílého světla.
Časem přebolí úpe všecko..I ztráta milovaného..:(
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?:-)

!!!! KLIK !!!!

Komentáře

1 Misshulllka Misshulllka | 4. března 2008 v 22:18 | Reagovat

Ty jo, tak to je něco, to mě dostalo...fakt smutnej příběh, :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama