Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Příběh ...

3. února 2008 v 13:43 | Janča |  Láska
Poslední nádech a povzbuzující myšlenka. Vejdu do obchodu a rozhlédnu se.
Tváře lidí, kteří mne míjí, jako masky. Nezájem, pohrdání - jsem sklo. Průhledná, nikdo si mne nevšimne, dokud mne neroztříští.Regály plné nepotřebného zboží, zářícího barvami. Chvíli mi trvá než naleznu, po čem moje srdce touží.Ve stojanu, v zapomnění, krabička žiletek. Kdo by dnes používal žiletky? V dobách Gillete Mach 3, který vám z obličeje udělá dětskou prdelku. Je to směšné.Poslední krabička jako by čekala jen na mne. Leží tam a prosí mne, abych to byla já kdo ji využije.Vezmu ji, vždyť je to to, pro co jsem přišla. Nevšímám si věcí řvoucích "kup si mě". Zamířím k pokladně. Chci stvrdit, co jsem započala. Mé kroky jsou lehké jako vánek.Jediná věc, na které se zastaví můj pohled, má svoje čestné místo ve středu prodejny. Vytaveno tak moc, jako kdysi ukrýváno. Prezervativy s vůní, příchutí, obyčejné nebo barevné. Pomyslím na tebe. Na tvoje pohledy, dotyky. Žádostivost a krutost v očích, když sis bral něco, co ti nepatřilo. Pořád si připadám nečistá. Špína tvých dotyků se mi vryla pod kůži.Vyberu krabičku s jahodovou vůní, vždyť to je to, co tak strašně moc miluješ. Můj poslední dar pro tebe…Slečna prodavačka mne pozoruje s podivným výrazem. Jako by ještě nikdy neprodávala dvě tak běžné věci jako jsou žiletky a kondomy. Zaplatím a rychle se vytratím zpět do svého světa samoty, smutku a nenávisti. Netrvá dlouho než dojdu do bytu. Domovem toto místo už po věčnost nazývat nemohu. Ze zdí na mne nepřátelsky civí cizí obrazy, pronásledují mne neznámé pachy. Jsem sama. To je to jediné, co jsem kdy chtěla.Seberu pár svíček, dopisní papír, zavřu se do koupelny a nechám se unášet hudbou znějící mi v hlavě…Vanu nechám naplnit horkou vodou. Slyšela jsem, že to míň bolí…Její šum mi v mysli připomíná zvuk křídel padlých andělů. Po kdysi koupelně, teď mém svatostánku rozestavím hořící svíčky. V temném, beznaděje plném tanci se zabavím svršků - co kdyby je ještě někdo někdy mohl potřebovat. Nechám si jediné. Prádlo, černé jako moje rozprášené srdce, prádlo viníka.Ze školního batohu vytáhnu své dva dárky. Jeden pro mne, druhý pro tebe. Prezervativy vložím do obálky…slzy mi zkrápějí obličej a bolest v mém nitru mě trhá na kusy jako každou hodinu, minutu, vteřinu od včerejšího večera. Na obálku, barvou černou jako je tvoje mysl, napíšu tvé jméno a tři slova. S tímto darem v jedné ruce a tím život beroucím předmětem v druhé se ponořím do horké vody, která na mé tělo vypaluje znamení hříchu. Naposledy se zahledím na moje poslední sbohem tobě a upustím jej na podlahu.
Rozbalit žiletku mi nedělá žádné potíže - tak tenká, jemná, jaká krása je v ní ukryta.
První řez bolí druhý už méně, ten třetí skoro necítím. Pohled na mé zápěstí ze kterých se line rudá nádhera. Cítím jak mě opouští život, jak se rozplývám v temnotách. Čekání neexistuje, je jen divadelní představení rudé tanečnice,když klesnu do vody s jednou rukou ponořenou, voda se zbarvila do ruda, a druhou přehozenou přes okraj,z mého zápěstí živoucí nektar skrápí můj dar pro tebe - papír ho do sebe nasává jako by jej měl oživit, jen tvé jméno a ty tři slova "JÁ TĚ PROKLÍNÁM" zůstávají čitelná…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?:-)

!!!! KLIK !!!!

Komentáře

1 Misshulllka Misshulllka | 4. března 2008 v 22:22 | Reagovat

....nemám co dodat...hrozný.. :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama