Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Průkopnice Anna Lauermannová

25. července 2008 v 11:34 | Janča |  Různé

Průkopnice Anna Lauermannová: Povolte rozvody!

Ženy se musí samy prát o vzdělání a lepší postavení, hlásala Anna.
Pondělí 20.8. 2007, 10:00
Prostorná a útulná, starosvětsky zařízená jídelna. Ve vázách s řeckým vzorem vadnou kytky a ve vzduchu se mísí vůně čaje s cigaretovým kouřem, který se v modrých kroužcích vznáší pokojem. V čele dlouhého stolu pokrytého vyšívaným ubrusem trůní v rozložitém křesle tělnatá žena oblečená v pestrém županu.
/* <![CDATA[ */ im.position('seznam.pack.rectangle','/super_clanek'); /* ]]> */
Na nose skřipec, hlavu opatřenou obkladem a při ruce plechovou krabici s tabákem, z něhož si zručně balí jednu cigaretu za druhou. Popotahuje z ní a občas se zasměje smíchem, který zní, jako by se zachechtal muž. S laskavým pohledem opepřeným trochou ironie přitom pečlivě poslouchá a každou chvíli s humorem a pohotovostí usměrňuje hlučnou debatu své "literární bandy".
Tak Anna Lauermannová-Mikschová, temperamentní, vtipná a duchaplná žena, přezdívala pravidelným návštěvníkům nedělních dýchánků ve svém bytě na pražském Jungmannově náměstí nebo ve vile v Liboci. "Literární bandou", "zlomyslnými neřády" či "literární holotou" myslela české spisovatele, básníky a intelektuály, které známe jako důstojné pány strašící ve snech nejednoho vyděšeného maturanta. Vrchlický, Zeyer, Karásek ze Lvovic, Gabriela Preissová, bratři Čapkovi.
Ti a více než stovka dalších se od osmdesátých let devatenáctého století až na práh třicátých let století dvacátého živelně utkávali v diskusích o literatuře, kultuře i politice v nejslavnějším českém literárním salonu. Salonu paní Lauermannové.

"Můj manžel je blázen."

Narodila se jako Aninka Mikschová do rodiny známého pražského porodníka a do kolonky rok narození vyplňovala číslo 1852. Její matka si libovala v žárlivých výstupech a depresích, které později přerostly v duševní chorobu. Dcerou se příliš nezabývala. Otec se přátelil s českým politikem Františkem Ladislavem Riegrem, který usoudil, že divoká a hlučná Aninka by mohla vytrhnout ze stereotypu jeho přemoudřelou dceru Márinku.
Vznikla tak nerozlučná dvojice. Anna u Riegrů prakticky vyrůstala a také sledovala společenský cvrkot. Ve dvaadvaceti se vdala za Josefa Lauermanna, vnuka slavného obrozence Josefa Jungmanna. Povrchní a labilní manžel, kterého nikdy nemilovala, plně rozvinul kouzlo své osobnosti krátce po svatbě, kdy se z něho začal klubat psychopat se sklony k sadismu, který své ženě sprostě nadával a trýznil ji hysterickými scénami.
"Někdy si vášnivě přeji, abych měla smrtící zrak, otravující pohledem," vyjádřila později v románu Prapodivná historie city ke svému muži. Kdyby však s Josefem žili jako dvě hrdličky, možná by česká kultura zůstala ochuzena o její slavný literární salon. Když totiž Rieger viděl její neštěstí, nabídl jí, aby místo něho vedla pravidelná společenská setkání umělců a literátů.
Vzdělaná a laskavá Anna se pro takovou roli skvěle hodila. Mezi lidmi se cítila jako ryba ve vodě a s nenuceností a grácií dokázala nastartovat motor skomírající debaty, nenásilně ji nasměrovat na jinou kolej či zbrousit hrany ostřejších střetů.

Bábuščina banda

Salony byly v devatenáctém století oblíbenou společenskou zábavou. Stálá skupina vzdělanců se vždy v pravidelný den dostavila do parádního pokoje hostitelky, "múzy" salonu, a probírala, co nového v kultuře.
Spisovatelé četli svá díla, někdy se hrálo divadlo nebo poslouchala hudba. Šlo o mírovou neutrální půdu, kam si přišli přátelsky poklábosit lidé, kteří by se buď nikdy nepotkali, nebo vedli na veřejnosti krvavé slovní bitvy. Taková setkání pořádala dříve třeba i Božena Němcová, Annina "banda" byla však nejproslulejší.
Setkání byla inspirována francouzskými šlechtickými a měšťanskými salony, které pod taktovkou rázných dam zákulisními manévry ovlivňovaly dokonce i obsazení křesel v politice. U Bábušky, jak se Anně po válce přezdívalo, však hrála prim literatura a vtip. Nad čajem a sušenkami se tu scházelo někdy deset, jindy až šedesát návštěvníků, které obsluhovaly tři služebné.

"Vrchlický vraždí vosy."

Zatímco "čajové konvičky" (slovo salon se jí pro svou vznešenost příčilo) jen kvetly, Annin osobní život skomíral. Lauermannovi nepomohl ani pobyt v blázinci, proto se rozhodla prchnout před ním na nějakou dobu i s dcerou Olgou do zahraničí, kde si také léčila onemocnění plic.
Ještě před odjezdem požádala svého právníka Tomáše Černého, ať ji v její nepřítomnosti šíleného manžela zbaví. Advokát zabodoval, podařilo se mu přesvědčit Annina muže k rozchodu, což byla věc na tehdejší dobu nevídaná, a dokonce ho odstranil z jejího domu.
"Chvála Bohu, že je to u nás hanbou, když některá jde od muže," pohoršoval se prý jistý lékař a pražská společnost vehementně přikyvovala. Nicméně nezdolná žena však chytila druhý dech a pustila se na spisovatelskou dráhu.
Pod pseudonymem Felix Téver psala romanticky laděné romány a povídky o ženách, které ničí despotický muž. S osobitou sebeironií o své tvorbě prohlašovala: "Jsem romantička - vždyť romantikové se rodí, jako se rodí krysy."
Tragická zkušenost z manželství jí přivodila odpor k tělesnosti. Pokud objevila v některém díle stopu smyslnosti, hned si to autor odnesl. Karla Matěje Čapka-Choda, jenž psal naturalistické prózy, označila za "staré čuně", a dokonce i katolický spisovatel Jaroslav Durych si od Anny vykoledoval nálepku "svatý sviňáček".

Pod nos jí zpočátku nešel ani Jaroslav Vrchlický. Když ho potkala poprvé, zapsala si: "Bože, ten Vrchlický mě zklamal... Je ošklivý, ale ne interesantně ošklivý, má takové ucourané vousy a zabíjel vosy ubrouskem a vždy se zasmál, když zase jednu trefil." Platonicky se pak sblížila s Juliem Zeyerem a později s básníkem Otokarem Theerem, o osmadvacet let mladším než ona.

"Žena nesmí jen stát u plotny."

Už ve čtrnácti letech založily s Márinkou dívčí spolek Děvín, jemuž s pýchou jakožto Vlasta a Šárka předsedaly. Anna patřila k novému pokolení českých feministek a tvrdě se stavěla za zákon umožňující rozvody.

Nerozlučitelné manželství považovala za peklo, nevztekala se však zaslepeně jen na zločinné mužské pokolení. Vinu kladla i ovčí povaze některých žen. Za to, že byly přikované jen k plotně bez nároku na emancipaci, vzdělání a uplatnění, podle ní mohla i "zatemnělost průměrných, zotročených ženských mozečků".
Bábuška aneb paní Felicinka, jak ji také přátelé oslovovali, zemřela v roce 1932 s osmi křížky na zádech. Karel Čapek ji poté v nekrologu nazval městskou obdobou babičky Boženy Němcové a svůj text ukončil slovy "Šťastná to žena".

(Soňa Benediktová, Cosmopolitan)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama