Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Láska až za hrob - povídka

29. srpna 2008 v 14:30 | Janča |  Povídky
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas našli samý konec hřbitova, s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala krásná tvář dívky, která byla podle fotografie velmi šťastná. Její úsměv byl krásný jako by neznal nic jiného než lásku a štěstí. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jež měl napsán citát: "Kdekoliv budeš, uvidíš mě vedle sebe." Tomuto chlapci mohlo být asi tak 18 let. Stál tam ve stínu lip a v ruce držel krásnou kytici kopretin. Držel ji něžně a na ruce mu kapaly slzy. Já tam stála opodál s trochou zvědavostí a s bolestí v srdci jsem ho pozorovala.
Stál tam tři hodiny bez hnutí a ani jednou se nedíval jinam než na tvář dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do očí. Byl velmi krásný, proto mi připadlo divné, že takový kluk není teď někde na plovárně, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, a on stojí tu a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na ústa, viděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tam nestál. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ta slova, která vypouští z úst, patří tomu, kdo už navždy spí a koho již jeho krásné oči nespatří. Šeptal něco, ale já tomu nerozuměla, až po chvíli bylo slyšet: "Proč jsi mi odešla?" V tu chvíli bych se nejraději ztratila, abych nebyla svědkem té hrozné skutečnosti. V tom položil na hrob kytici kopretin, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník a utřel si slzy. Zahlédl mě. Na chvíli se zastavil a díval se na mě svýma modrýma očima. Byl to pohled zlý a krutý, ale jeho hlas byl úplně jiný, když na mě promluvil: "Ahoj, potřebuješ něco?" Nezmohla jsem se ani na slovo. Pořád se na mě díval a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně a řekl: "Život je zlý, krutý a hnusný!" Dovedl mě k lavičce a podal mi kapesník. Konečně jsem ze sebe vypravila slovo: "Promiň, já nechtěla." On mi však začal vyprávět svůj příběh: "Poznali jsme na diskotéce, líbila se mi a já…"
Líbila se mu a šel pro ni, tancoval, potom ji vzal na limonádu. Druhý den byli spolu na plovárně a tam ji prvně políbil. Potom nastalo mnoho krásných chvil. Po půl roce spolu poprvé spali. Pro oba to byl nezapomenutelný zážitek. Jen jednou se pohádali, ale netrvalo to dlouho, asi za dvě hodiny byli zase spolu. Chodili spolu do divadla, půjčovali si věci a v partě jim začali říkat novomanželé. (Když mi Tomáš o tom všem vyprávěl, hlas se mu třásl a z očí mu neustále tekly slzy. Ani já jsem se jim neubránila. Kvetoucí lípy byly svědkem naší rozmluvy. Bylo to hrozné vidět brečet kluka.) Když jí bylo sedmnáct let, chodili spolu právě rok. Oslavovali to s kamarády a pak se jeli koupat. Bylo to překrásné, když se spolu mohli milovat ve vodě. Vždyť měli před sebou celou budoucnost. Ráno kamarádi odjeli a oni zůstali sami. Snídaně v trávě, cítil se nejšťastnějším člověkem na světě. (Když dokončoval vyprávění, zpomaloval řeč a oči se mu více a více zalívaly slzami. Potom začal vyprávět ten osudný den.) "Bylo právě takové vedro a my jsme se rozhodli…"
Rozhodli se, že pojedou do přírody. Nikola byla celý den krásná. Měla nové šaty a vlasy, které měla do půl zad, byly rozevláté. Na letním slunci se její tělo stalo hvězdou. Tomáš byl nevýslovně šťastný, protože každý, kdo šel kolem, jim fandil. Večer se blížil a oni se rozhodli, že pojedou na diskotéku. Zábava utíkala a oni spolu protančili celou noc. Když zábava skončila, naposledy se políbili, nasedli každý do jiného auta a oba odjížděli svou cestou domů. Uprostřed cesty mu volali, že do nemocnice přivezli těžce raněnou dívku, která si přeje, aby tam přijel. Když přijel k nemocnici, vyběhl z auta a celou cestu utíkal. Ani neví, jak ji našel. Všichni mu otevírali dveře a tvářili se tak ztrápeně. Doběhl do pokoje a na posteli ležela Niky. U postele stáli její rodiče. Ona jen krátce otevřela oči a řekla: "Moc Tě miluju a nechce se mi od Tebe. Dones mi někdy na hrob květiny a nenechávej ho nikdy prázdný. Miluju Tě navěky."
"Potom usnula a my jsme museli opustit její pokoj. Najednou jsem byl sám, chtělo se mi umřít… Dávali jí jen malou šanci. Celou noc jsem chodil pod okny nemocnice… Svítalo, začal nový den a mně bylo strašně, když jsem se dozvěděl, že ráno umřela na těžké bolesti a krvácení. Naposledy mi dovolili, abych se ni podíval a pak ji odvezli. Stál jsem na chodbě a z očí mi tekly slzy. Nechtěl jsem uvěřit, že moje jediná umřela, že ji už nikdy neuvidím, neobejmu, nepolíbím…"
"Vykašlal jsem se na školu, na všechno. Stále jsem se vracel na místa, kde jsme byli spolu. Bylo mi všechno úplně jedno. Každý den od rána do večera jsem stál u jejího hrobu a vyčítal jsem si, proč jsem jel jiným autem… Vždyť kdyby jela se mnou, nic by se jí nestalo. Opilý řidič uviděl v zatáčce její auto a teď rok co rok, den co den chodím na hřbitov."
"Nechci nikoho vidět. Ty jsi první, s kým teď mluvím, ale cítím, že mi rozumíš. Teď se nezlob, ale nech si to pro sebe, lidi jsou zlí." Těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, že se propadám někam hluboko, že se mi nechce žít. Jak je ten život nespravedlivý. Ještě několikrát jsem se s ním viděla na tom samém místě. Pak odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přáteli, jezdili na vyjížďky, ale nikdy nás nenapadlo spolu žít.
Tak uběhl čas a Nikol má na hrobě tu nejkrásnější kytku, kterou jsem kdy komu dala. Je to právě rok, co se Tomáš zabil v autě. Sám, snad schválně. Všichni říkali: "Sebevrah!" Ale já věděla, proč to udělal, bylo to pro něj vysvobození. Všude bylo vedro, jen pod lípou v rohu hřbitova byl chlad, který je protkán žilkami bolesti… Sedím tam, na té lavičce a v ruce držím kopretiny. Rozhodím ruce a krásné bílé kopretiny padají na jejich hrob. Oni tu leží vedle sebe a jsou spolu a já si tu s nimi povídám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama