Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Naposled? - povídka

29. srpna 2008 v 14:08 | Janča |  Povídky
Potichu jako myška se vytratila z postele. Vklouzla do jeho trička a jeho pantoflí, který jí byly minimálně o tři čísla větší, zašátrala jednou rukou v přední kapse baťohu, vytáhla z ní krabku a zamířila na balkon. Dveře trochu zavrzaly, tak jak to všechny balkonový dveře dělají, a ona se ohlédla, jestli ho nevzbudila. Nevzbudila. Venku bylo chladno. Zapálila si, opřela se o zábradlí a... užívala si to. Ten pohled na lidi, jak chvátaj na tramvaj a do práce, pohled na uspěchanej svět, ve kterym všichni jako by - a zůstala překvapeně civět, neschopná jakýkoliv myšlenky, nemohla spustit zrak z tý zastávky, a její srdce si taky dalo záležet, bušilo s takovym nasazením, že jí málem vyskočilo z hrudi, spadlo dolů těch osm pater a rozpláclo se pár metrů od Něj... Poznal by, že je její?

Naposledy potáhla z cigarety (hodně zhluboka) a pak ji rozklepanýma rukama típla, ačkoliv byla teprve kousíček za půlkou. Zavrzala balkonovýma dveřma, tentokrát schválně nahlas.
"Miláčku?"
"Hm..." zamžoural roztomile rozespale.
"V kolik teď jede bus?"
Zavrčel jenom nevim a zabořil hlavu zpátky do polštáře. Když se za chvilku otočil, byla už oblečená. Kouknul na hodiny. "Jede to v půl."
Naklonila se k němu a políbila ho na tvář.
"Ještě nejezdi..."
"Ahoj," rozloučila se a zabouchla za sebou dveře.

Vylezl z postele, v koupelně si opláchl obličej, pak sáhl po krabičce pohozený na stole a zamířil na balkon. Dveře zůstaly otevřený. Venku bylo chladno. Zapálil si, opřel se o zábradlí... a vůbec si to neužíval. A když dole spatřil Ji, jak se šouravým krokem blíží k zastávce, na který seděl On, bylo mu všechno jasný. Naposledy potáhl z cigarety (hodně zhluboka) a pak ji naštvaně típl, ačkoliv byl teprve kousíček za půlkou.

Už zdálky se na něj usmívala a on se usmíval taky.
"Čaau!"
Sundal si sluchátka z uší a měřil si ji svym temně hnědym pohledem. "Nazdar bejvalko..."
"Můžu přisednout?"
"Ty můžeš úplně všechno."
Posadila se vedle něj a nemohla z něj spustit oči. Měl delší vlasy a novou mikinu, ale jinak se ani trochu nezměnil.
"Ukaž, co posloucháš," natáhla se po sluchátkách.
Usmála se... Nepřekvapilo ji to. "Pořád..."
"Pořád," přikývl. "Některý věci... se nemění."
"To máš teda pravdu." Už se neusmívala.

Nastoupili do autobusu. Mlčky.
"Nemáš chuť na kafe?"
"Mám," řekla (a opravdu měla).
"Zbytečná otázka." (Už se zase usmívali.) "A máš chuť na kafe ze sněhulákovýho hrnečku?"
"Další zbytečná otázka."

Vystoupili z autobusu. Mlčky.
Cestou se trochu rozpovídali. Řeč se stočila na Jejich kaktus.
"Ty ho ještě máš?!"
"Jojo. Nebudeš věřit vlastním očím, až uvidíš, jak vyrost."
Měl pravdu. Nevěřila.
"Je to tady pořád stejný," divila se, když vešli do bytu. "A furt stejnej bordel."
"Kdyžtak tam hoď nějaký cédéčko... Víš, kde sou."
(Věděla.) Otevřela šuplík, chvilku se v něm přehrabovala, dokud nenarazila přesně na to, na co narazit chtěla. Trošičku se jí třásly ruce, když ho vkládala do přehrávače. Volume hodně doprava a pak si sedla do křesla a čekala na jeho reakci.
Vešel do pokoje se dvěma sněhulákovejma hrnečkama v rukou a nohou za sebou zakop dveře.
"To bylo nečekaný," zhodnotil její cédéčkovou volbu s ironickým úsměvem na rtech a postavil před ní na stůl její hrneček.
"Některý věci se nemění," řekli tentokrát oba najednou.
A pak jenom pili kafe, poslouchali... Jenom existovali a bylo jim skvěle.
"Pořád jsi s Klárou?" zeptala se jen tak mimochodem.
Nečekaně přikývl. "Jo."
Rozhodně se nedá říct, že by ji to nešokovalo. Jo?!
Pořád jsi s Klárou? Jo! Jo?! Skoro se jí nechtělo tomu věřit. Nepočítala s tím. Zeptala se opravdu jen tak mimochodem, na kladnou odpověď připravená nebyla. Pořád jsi s Klárou? Jo! Pořád?! Jo. Jo!!!
"To už je... docela dlouho."
"Skoro půl roku."
"Páni."
"A co ty?"
"Já... teprv měsíc."
"Znam ho?"
"Trochu."
"Je to ten... kdo si myslim, že to je?"
"Jo. Ten."
"A? Dobrý?"
"Jo."
"Sem rád, že si pořád tak ukecaná."
"Protože tohle je divný."
"Tohle?"
"Jo. Protože tohle jsem si celou dobu přála. Zase sedět v tomhle ujetym křesle a pít kafe z hrnečku se sněhulákama. Poslouchat tohle," ukázala hlavou na přehrávač. "A bejt tady s tebou. Třeba naposled..."
"A ještě něco sis přála?"
"Jo."
"Nebudu se ptát co."
"Neptej se," souhlasila.

Zvedl se, odnesl prázdný hrnečky do kuchyně a když se vrátil, posadil se vedle ní na opěradlo.
"Přála sis tohle?" Pohladil ji po vlasech.
"Jo," špitla.
"A tohle?" A políbil ji. Na rty. Lehounce. Krátce.
"Jo."
"A ještě něco?"
"Jo..."
A pak už se ptát nemusel. Byla by to jenom další zbytečná otázka... A těch už dneska padlo dost.
Chvíle, kdy světa tíhu nevnímáš... Soukromý svátky a žádná řeč o vinách.

"To bylo krásný naposled," řekl.
"Bylo to moc krásný naposled. Jo... Tak... Snad abych šla."
Nesnažil se ji zadržet.
Oblíkla se a podala mu telefon. "Nepřijatej hovor."
"Hm... Asi bych jí měl zavolat."
Vždyť víš, je to zlý, vždycky víš, co si zač... nic víc, nic míň, než před čím utíkáš.
"Asi. Tak ahoj."
"Čau."
Domů to vzala pěšky. Klepala se zimou a po zmrzlý tváři se jí koulely horký slaný slzy. Neměla špatný svědomí a nelitovala ničeho. A možná o to hůř jí bylo. Ten tvuj tajnej tichej pláč jenom říká to, co sama neříkáš...

Leželi spolu na gauči. Jako každej večer. Jen dneska si ji k sobě tisknul o trošku víc.
"Klárko?"
"Hm?"
"Chtěla bys ještě někdy... něco... něco, co už je dávno minulost, ale po čem se ti stejská... zažít znova? Třeba kdyby to mělo bejt úplně naposled... Víš, jak to myslim?"
"Vim... A chtěla."
Odmlčela se. "Ale... když už by se to stalo, jednou... Asi bych to chtěla znova. A znova. Asi by mi to nestačilo naposled... To máš jako s malejma dětma. Když jim dovolíš jít naposled na klouzačku. Stejně chtějí ještě. A argumentujou, že teď už to bude fakt naposled. A znova. Ale teď už to bude fáákt naposled. A znova."
"Ale my už přece nejsme malý děti," zašeptal. Znělo to až zoufale... Nevěděla, co si o tom má myslet a nechtěla to vědět.
"Když jde o naposled, tak jsme."
"To ale nebylo zrovna to, co sem chtěl slyšet."
"Tak promiň," usmála se. Usmál se taky a políbil ji na čelo a pak si nahlas povzdychl.
Opřela si o něj hlavu a zavřela oči. "Ale tohle není naposled... viď že ne."
"Jasně, že ne," řekl. Ale jistej už si nebyl vůbec ničím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříš v Boha?

Ano...
Ne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama