Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Pocity...

21. dubna 2009 v 20:23 | Janča |  Moje kecy
Ztrácím kontrolu nad časem...Ale kulantně se snažím přecházet na jiné myšlenky... ale zbytečně.. zapomněla jsem se v minulosti a teď mi připadá, že se ztrácím v realitě a současném dění... Kousky snů se mění v stonky růží... Pregnantněji řečeno - růže jako růže - květy či poupata s trny... Každý sen má pozitivní a negativní stránky... Částečně je na nás, jakou měrou se splní... a jestli vůbec... Chceme ty úspěchy(květy růže) nebo nám stačí, že se bez snahy budeme dívat na to, jak to prostě samo dopadne? Jak a čím to všechno skončí?... - Rozbité zrcadlo - moje zničené vzpomínky, vybledlé fotografie symbolizující dětství, sny, které se nevyplnily či roztříštěné srdce? Dá se to chápat různě... Je na člověkovi, jak to vidí.. a mnohdy vlastně ani nejde o to, jak by to vidět chtěl... Zklamaná životem... Striktně řečeno - život je ku*va, která si s lidmi pořád jenom tristně hraje...A nebo to není život, ale jsme to my, kteří hýbou světem a ovlivňují dění kolem nás? Jenže co takové predestinace(předurčení)? Pro mnohé blbost... a já se ztratila v té spleti myšlenek a všeho, co jsem dřív věděla a čím jsem si byla jistá... Chtěla bych vědět, jestli si vzpomínáš na mé jméno a na všechno se mnou spojené.. Chtěla bych se nadechnout vzduchu, ale z úzkosti a strachu se bojím.. Strach? Připadá mi, že jiná cesta není... Je všude kolem nás a mnohdy tak neočekávaný.. A co když i on sám má následně strach o nás? Co když se o nás časem začne být taky? ... respektuju cestu jiných, rozhodnutí jiných, víru, názory,... Ale pořád je něco, co mě zavazuje... něco, co mi nedovoluje se odtrhnout z toho mého černobílého světa...¨Stíny snů chtějí a vyžadují víc, než jim dokážu dát.. Neptají se, jestli chci.. prostě musím... nevím, jak jinak to vysvětlit.. Sny mi pletou hlavu... myšlenky mě zamotávají do chaosu současnosti... Neznám cestu, kudy odejít... neznám místo, kde hledat nůžky, které by všechna pouta přestříhly.. neznám nic... vlastně nic.. to je to správné slovo.. Taková nejistota... Připadá mi, jako bych se ocitla úplně někde jinde.. tam, kde nikoho neznám a kde nikdo nezná mě... Dno propasti, ze které není úniku? Labyrint? Jeskyně se slepými uličkami? Snad...Nemám bezpečnou půdu pod nohama a každou minutou se bojím, že se propadnu ještě níž.. Vlastně už není téměř nic, co by mě tady na této úrovni drželo..Tak proč nesestoupit ještě níž? Není ostuda upadnout, je ostuda zůstat ležet..
....
Proč si se mnou zahráváš? ... ale máš pravdu.. Nejvíc jsem si dokázala ublížit sama..
... Tvoje..vaše Janča:-*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lone Lone | Web | 24. dubna 2009 v 18:09 | Reagovat

život je proste sviňa...ale musíme to tu nejak prežiť, aj keď je to občas veľmi ťažké a aj bolestivé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama