Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Leden 2010

Důvod...

30. ledna 2010 v 23:18 | Janča |  Moje kecy
Vlastně ani nevím, proč tu něco píšu..Prostě jenom tak sedím a vzpomínám.. Na všechno krásné s ním... na všechno, co mi dodalo smysl života, na něco, co mi osvítilo cestu, abych nezakopla,... Chtěla jsem málo, ale přitom to bylo tolik... Neměla jsem asi ani nějakou velkou možnost nějak ten průběh všeho ovlivnit... Řídilo ho moje - naše - srdce... Přála jsem si, aby o všechno tak zůstalo.. Připadala jsem si jako ve snu.. Vždycky jsem věděla, že můj chtíč je jenom utopie a nikdy se nesplní..To je to samé, když postavíte domeček z karet a fouknete do něj... Všechno je najednou fuč.. Ta práce, pocit, že vám něco vyšlo, vidina úspěchu... Jenže není nic! je to obyčejná hromada karet, které můžu zase poskládat a pokusit se postavit nový domek.. Jenže on už nikdy nebude stejný... Bude tak jiný, složený ze starých "prken", dlaždic... Možná chce víc než jenom použitý "materiál". Možná si představoval jiný postup, chtěl, aby ho ten druhý stavil s tou největší opatrností, ať zase nespadne... Láska je dlouhá cesta... Je to čas, který nám ukáže, jak to vlastně všechno mělo být.. Naivně jsem otrhávala kopretinám lístky a chtěla po nich, ať mi řeknou, jestli mě miluje nebo ne.. Jak slepě jsem šla za světlem Měsíce, který byl odrazem Slunce.. Tím světlem, které mě zradilo.. zranilo... Kopretinu jsem zabila jneom kvůli zaslepenosti, do které mě uhnal.. možná i nechtěně... Věřila jsem ve šťastný konec.. Pohádka... Všechny dopadnou dobře.. Jenže ta naše tak nedopadla... Realita v pohádku převlečená... To ty její oči.. ty mě zaslepily.. slibovaly, jak bude všechno krásné, věčné... Nevěřím.. Neuvěřím.. ale věřila jsem..

Chci zapomenout, ale cožpak můžu, když mi to nechceš dovolit? Zapomenu a ty se zase ozveš... Proč to děláš? Vybral sis... Možná jsi mě měl rád, ale opustil jsi tu naši těžce vyšlapanou pěšinu...