Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Březen 2010

Srdce...

31. března 2010 v 20:36 | Janča |  Moje kecy
Dnes.. posledního března... navíc začalo jaro... zlatisté paprsky slunce se k nám sklánějí za účelem doplnit energii, která se po zimě vytratila... a zchladlo i srdce, které bylo připraveno roztrhnout se na dvě poloviny a té jedné se zbavit a dát ji druhému... toho,  kterého tak hluboce milovalo... jenže se nestihlo roztrhnout.. a ani možná nebyla možnost, aby to udělalo... a teď neví, jeslti je to dobře nebo zklamalo samo sebe... dilema... neví, ale chtělo by vědět, jak na tom vůbec je.. navíc si netroufá znovu se připravovat na půlení.. teď by si přálo zůstat nějakou dobu celé.. klidné.. chce se vyléčit... potřebovalo by, aby se všechny ti rány v něm nějak uzdravily.. i když srdce samo ví, že jizvy vždycky zůstanou.. a ví to i duše... poloprázdná, bez naděje.. chce doufat, ale zapomněla, jak se to dělá... jak dosáhnout pocitu jistoty.. nechce znát jenom smutek či bolest... leží na střepech a nemůže se pohnout.. nechce znovu krvácet.. nechce se úplně vytratit.. nechce vyletět z těla.. i když občas si přeje být volná.. mít svobodu.. nezáviset na tom, co si myslí srdce. co cítí a co chce.. srdce může udělat díru do světa.. pomocí citů... jenžto by nemohly existovat falešné city, předsudky, přetvářka... srdce se bojí rozdělit na půl, když už se jednou zklamalo... nejistota... srdce doufá a věří... ale samo neví, jak dlouho to všechno ještě unese...

vaše Janča:-*

Sorry? Promiň?

27. března 2010 v 20:55 | Janča |  Moje kecy
Dneska sem nebudu dávat žádný příběh.. pouze "suchá" teorie...

Každý dokáže změnit život.. a když to tak vezmu, tak nejvíc člověk, kterého milujeme.. Jenže co je pak, když odejde? Změní život a jednoduše odejde... Řekne - Sorry.. nebo - Promiň... pro někoho obyčejná slova.. slova, která řekne, protože mrzí.. Někdo je naopak neříká téměř nikdy.. snaží se žít tak, aby nikomu neubližoval, ale přitom všem byl šťastný... Slovo stejného významu, ale přesto jinak vyzní... slovo tak každodenní, ale přece silné.. pár písmen...
Mít rád a milovat jsou dvě rozdílná slova... stejně jako pro mě promiň a sorry...

když jsem Tě nemohla mít, chtěla jsem tě... ale když Tě teď můžu mít, newím, co chci.. nevím, co mám dělat..:-(  Dřív byl můj sen být s Tebou.. Jenže Ti nemůžu kazit ty tvé! Když Tě nevidím, šíleně mě to bolí... jenže když tě pak jen zahlédnu, bolí to ještě víc.. a najednou vyrazí na povrch všechny vzpomínky spojené s tebou.. jenže když tě nemůžu dostat z hlavy,možná tam prostě musíš být..:-(

ach jo..:-(

***  Neztratil jsi mě, tys mě nechal jít. ***

vaše Janča:-*

Pohádka reality...

17. března 2010 v 11:29 | Janča |  Moje kecy
Žila, byla. Po světě chodila jedna malá holčička.. Měla všechno.. Rodiče, kteří ji milovaly, měla i kamarády, se kterými se hrála v létě i v zimě i svého plyšového méďu, kterému se svěřovala se vším. Věděla, že mevídek její "starosti", smutky - prostě všechno - neprozradí. Pro tu holčičku byl svět barevný, barevnější než duha, která se vždycky objevila po kapkách deště a pak zase chtě-nechtě zzmizela Bůh ví, kde. Ale čas plunul.. A možná si ani neuvědomovala, jak rychle.. Jak den ode dne utíká, přechází měsíce, taje sníh, rostou sněženky a zase opadávají listy z košatých korun stromů. Dospívala.. Pohled na svět se jí hodně změnil.. Dokonce už pochopila, že méďa sice nic neřekne, ale taky jí neporadí... Ale přesto k němu tíhla... Chtěla dost, měla mnoho, ale ne všechno. Barevnost světa už také pominula. Stal se pro ni černobílým, nic jiného než bílá a černá, den a noc, radost a smutek, překvapení a zmařená očekávání. Čekala moc, ale přicházela zklamání. Toužila, ale chtíč se nenaplňoval. Všechno bylo opačně... A tak si zvkla na samotu, i když kolem ní bylo spoustu skvělých lidí. Zvykla si a bolest, i když se usmívala a tvářila se, že se nic neděje. Jenže se dělo! Smích bolel, slzy se radovaly. Skrytá v koutě brečela, ale přitom se smála. Slzy jí tančily po tváři. Radovaly se, že už se nemusí tísnit v tak málo prostorné duši..Zjizvené duši, na kterou kapala krev ze zlomeného srdce... Děvče pořád věří, pořád doufá, ale taky ví, že se nic nesplní.. Že život už se ubírá jiným koncem. Tou cestou, kterou jít nechtěla. ale musela. Chtěla jít rovně, bez odbočování vpravo nebo vlevo, ale musela se vzdát snu a opustit cestu k cíli. Každý další krok ji bolí, protože musí jít cestou, kterou prostě musela.. A vlastně si pořádně nemohla vybrat. A těžko říct, co je pro ni lepší... Jít stezkou plnou střepou, kde by si bosé nohy rozřezala nebo vyasfaltovanou silnicí se značkami a ukazateli. Touha po nedosažitelném. Nedosažitelné se prostě stalo snem. Jenže jen ty sny, které jsou neuskutečnitelné, jsou věčné! Čekáme na ně celý život, ještě máme proč žít, ale najednou.. Odejdeme ze země živých. A nevím, ke se ocitnu. Jestli vůbec existuje nějaké peklo nebo nebe, nebo nás zahrabou někde do jámy a zasypou hlínou. Už nejsme budoucost. To jsme byli pro naše rodiče. Naší budoucností jsou naše děti... Chtěla bych toho tolik říct, ale radši už neříkám. Největší olest ze všech je, když nás někdo zabije slovem. Když nás má někdo na svědomí. Prostě sprostě lže, aniž by si byl vědomý toho, co to způsobí.. Lituju lhářů! Nenávidím lháře! I když - všechno je tak, jak má být.. A ta dívka v to věří.. I když už nedoufá!!!

vaše Janča :-*