Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Pohádka reality...

17. března 2010 v 11:29 | Janča |  Moje kecy
Žila, byla. Po světě chodila jedna malá holčička.. Měla všechno.. Rodiče, kteří ji milovaly, měla i kamarády, se kterými se hrála v létě i v zimě i svého plyšového méďu, kterému se svěřovala se vším. Věděla, že mevídek její "starosti", smutky - prostě všechno - neprozradí. Pro tu holčičku byl svět barevný, barevnější než duha, která se vždycky objevila po kapkách deště a pak zase chtě-nechtě zzmizela Bůh ví, kde. Ale čas plunul.. A možná si ani neuvědomovala, jak rychle.. Jak den ode dne utíká, přechází měsíce, taje sníh, rostou sněženky a zase opadávají listy z košatých korun stromů. Dospívala.. Pohled na svět se jí hodně změnil.. Dokonce už pochopila, že méďa sice nic neřekne, ale taky jí neporadí... Ale přesto k němu tíhla... Chtěla dost, měla mnoho, ale ne všechno. Barevnost světa už také pominula. Stal se pro ni černobílým, nic jiného než bílá a černá, den a noc, radost a smutek, překvapení a zmařená očekávání. Čekala moc, ale přicházela zklamání. Toužila, ale chtíč se nenaplňoval. Všechno bylo opačně... A tak si zvkla na samotu, i když kolem ní bylo spoustu skvělých lidí. Zvykla si a bolest, i když se usmívala a tvářila se, že se nic neděje. Jenže se dělo! Smích bolel, slzy se radovaly. Skrytá v koutě brečela, ale přitom se smála. Slzy jí tančily po tváři. Radovaly se, že už se nemusí tísnit v tak málo prostorné duši..Zjizvené duši, na kterou kapala krev ze zlomeného srdce... Děvče pořád věří, pořád doufá, ale taky ví, že se nic nesplní.. Že život už se ubírá jiným koncem. Tou cestou, kterou jít nechtěla. ale musela. Chtěla jít rovně, bez odbočování vpravo nebo vlevo, ale musela se vzdát snu a opustit cestu k cíli. Každý další krok ji bolí, protože musí jít cestou, kterou prostě musela.. A vlastně si pořádně nemohla vybrat. A těžko říct, co je pro ni lepší... Jít stezkou plnou střepou, kde by si bosé nohy rozřezala nebo vyasfaltovanou silnicí se značkami a ukazateli. Touha po nedosažitelném. Nedosažitelné se prostě stalo snem. Jenže jen ty sny, které jsou neuskutečnitelné, jsou věčné! Čekáme na ně celý život, ještě máme proč žít, ale najednou.. Odejdeme ze země živých. A nevím, ke se ocitnu. Jestli vůbec existuje nějaké peklo nebo nebe, nebo nás zahrabou někde do jámy a zasypou hlínou. Už nejsme budoucost. To jsme byli pro naše rodiče. Naší budoucností jsou naše děti... Chtěla bych toho tolik říct, ale radši už neříkám. Největší olest ze všech je, když nás někdo zabije slovem. Když nás má někdo na svědomí. Prostě sprostě lže, aniž by si byl vědomý toho, co to způsobí.. Lituju lhářů! Nenávidím lháře! I když - všechno je tak, jak má být.. A ta dívka v to věří.. I když už nedoufá!!!

vaše Janča :-*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥zUZanQaa♥ ♥zUZanQaa♥ | Web | 17. března 2010 v 11:32 | Reagovat

Ahoi... u mě na blogu je soutěž o nej obrázek... kdybys chtěla, tak se přihlaš.... určitě na to máš... hodně štěstí a předem děkuji.. =)
PS.. je u mě i zápis SB, tak se podívej a třeba i přihlaš.. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama