Pláčeš?.. I v slzách je síla....Tak jdi a bojuj!!!

Listopad 2010

Z neurčitých důvodů...

13. listopadu 2010 v 16:34 | Janča |  Moje kecy
Z neurčitých důvodů:
- se narodila moje osoba
- se pokaždé zamiluje do někoho, koho mít nemůže
- se do ní zamiluje někdo, koho ona nechce
- má v mnoha směrech nevýhodnou povahu
- je tou, která se vždycky utápí v bolesti a není schopná o ní s kýmkoliv mluvit
- někomu píše ... chce mít v mobilu funkci: Opravdu chcete tuto zprávu odeslat?
- je oceán slaný...
- má růže trny.
- se stává frigidní...
- chce odjet někam do neznáma
- nemá štěstí...
- miluje tajemno a čísla...
- nemá ráda tělocvik...
- je den dnem a noc nocí...
- je 1+1=2
- ...

vaše Janča :-*

Víra...

11. listopadu 2010 v 20:17 | Janča |  Moje kecy
.. další obligátní téma...

já vlastně netuším, proč jsem si to téma vybrala. Prostě mi přišlo na mysl a nemohla jsem se ho zbavit. Nebudu tady psát o křesťanství, páč z toho propadám a moc bych toho asi nenapsala. A navíc bych ani nevěděla, čím začít.  nemusím věřit v Boha, můžu věřit v sebe nebo v něco nadpřirozeného a není to žádný bůh. Mnohdy přemýšlím nad tím,jeslti opravdu existuje nějaký další život. Nebo jestli třeba toto je druhým životem, který žijeme a napravujeme chyby prvního života. Ale to bychom tu byli asi věčně, jelikož neznám člověka, který je bezchybný... Nejsem ateista. Jsem pokřtěná, přijala jsem svátost biřmování, ale nic to pro mě neznamená. Byla to asi povinnost. Víra je něco, co nás drží, když už nemáme ani naději. Nemusí to být ta pravá víra.. I když pravá - kontroverzní výraz. Každý si pod tím svým způsobem vybaví něco jiného. A ateista pravděpodobně vůbec nic. Nebo možná, že nejsme normální, abychom v něco věřili, když není v co. On sám mnohdy nevěří ani sám sobě...  Věřím v lásku. Věřím ve spravedlnost. Věřím v současnost. Věřím v čas. Věřím v Tebe!!! Věřím ve štěstí. A má víra spočívá i v tomto textu píšu. I když si ho třeba nikdo nepřečte. Je mě to v podstatě jedno. Pro mě je důležité, že jsem to ze sebe zase dostala a snad se mi bude klidně spát. I když.. pořád mi k tomu něco chybí... Proč chci něco,co nemůžu mít? Proč mám ráda někoho, kdo mé city neopětuje? Proč milujeme vždycky ty, které milovat nesmíme a nás milují ti, které nemilujeme my? :-/

*** Čeho se člověk nevzdá, o to nemůže nikdy přijít!!! ***

vaše Janča :-*

Relativní stav nepřítomnosti...

10. listopadu 2010 v 19:21 | Janča |  Moje kecy
Luxusní období plné smíchu a nadšení. Není si víc co přát. Absolutní spokojenost propletlá úsměvy a štěstím.  Všude je plno barev, samý třpyt a lesk. Na obloze jsem našla hvězdu, která mně patří. Jsem šťastná, protože znám budoucnost. Vím, co se stane! Budu zdravá, najdu lásku, vybuduju kariéru, narodí se mi dvě krásné a zdravé děti a budeme se mít  fajn. Budeme bydlet v krásném domečku se zahradou, kde budou pobíhat dva nádherní psy. SEN!!! Utopie... Nereálná představa... Prostě blbost! S mým štěstím? ... Někdy bych se se Štěstím chtěla podat ruku a zeptat se,  zda se se mnou někdy bude kamarádit.  Zda se mnou vůbec do budoucna počítá, třebaže jenom několik chvilek... Celý život je hra se smrtí... Střídají se chvilky radosti, ale převažuje bolest. Debilní návrat vzpomínek - jak už špatných a neužitečných, tak těch, které přinesly zkušenosti, ale zkušenosti negativní. Návrat do starých časů, do starých kolejí... Nevím, jak výstižněji to napsat. Už i moji rodiče si myslí, že fetuju!!! Taková blbost. Stačí, co jsem prožila s někým, který drogy bral... Pochopila jsem citát - Láska je jako droga. Když jí máš, jsi šťastný a nic ti nechybí, ale pokud ji nemáš, jsi schopen udělat cokoliv, abys ji získal zpět. Nebo přesně nevím, jak to je. Filosofuju a připadám si trochu jako temný filosof, kterému nikdo nerozumí a nedokáže pomoct. Asi to tak má být. Na co ten život vůbec je? Proč žijeme, když ho nedokážeme prožívat, ale přežíváme? Jaký smysl má život? Nasbírat zkušenosti, předat je ostatním, přičemž nám nebudou věřit a všechno si odzkouší samy, a odejít bůhvíkam? ... asi. těžko říct. Jediná relativně spravedlivá věc? Čas. Všem se měří stejně. Je teoreticky na nás, jak s ním vynaložíme. I když. teď nevím, sama jsem se do toho zamotala... a navíc jsemm úplně odběhla od tématu, o kterém jsem chtěla psát...
Někdy mám na srdci tolik věcí, ale nedokážu je sdělit. Jenže momentálně nechápu, jeslti je lepší se svěřit nebo radši s prominutím držet hubu. Jdeš se normálně bavit s rodiči a oni se tě zeptají, jestli si normální, jestli nepotřebuješ psychologa.. Přitom absolutně nevím, proč. Co jsem zas řekla blbě. Jenom to, že chceme jet po stužkáči ještě na diskotéku? Aha.. Dobře jim m*dá s prominutím. A nebo jsem nenormální já, jak tvrdí oni... A další a další věci, o kterých bych tu mohla napsat, jenže nevím, jestli to má vůbec nějakou cenu. Jestli... Jestli je všechno tak, jak má být. Ale asi těžko.. Snažím se, ale výsledek nepřichází.. Stav nepřítomnosti. Připadám si někdy, jako bych neexistovala. Jako bych vůbec nežila. O mojí existenci mě přesvědčují jenom lidi, kteří mi rozumí... Ráda mám.... věrnost, žárlivost, chtíč, pocit prázdna...

*** Věrnost není cit, ale rozhodnutí... ***


vaše Janča :-*